Tímto textem vzdávám hold hned dvěma mužům. Prvním je americký spisovatel Robert Fulghum, jehož kniha mě volně inspirovala k úvahám o zpěvu. Druhým je náš sbormistr Ondra Kunovský, který směrem k nám vysílá nesčetně mouder hodných hlubšího prozkoumání. Foto: Pavel Klikar Blíží se prázdniny a ačkoliv nevyrážím nikam na dovolenou a už vůbec mě nečeká ono vančurovské rozmarné léto, stejně si na poličce vytvářím komínky s povinnou četbou na pláž. Robert Fulghum je zrovna tím autorem, který by neměl chybět pod mým pomyslným slunečníkem. Tedy jeho kniha. Jeho, moje, oblíbená kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Líbí se mi myšlenka, že vše podstatné do života už dávno známe. Možná časem zapomínáme a pak se k tomu znovu složitě vracíme. Přehluboké filozofické koncepty můžeme jednoduše jako korálky navléknout na přímočaré dětské poučky: Hraj fér, Uklízej po sobě, Ne...
Když jsme téměř přesně před rokem spřádali plány na sezónu 2025, zazněl návrh zazpívat si u Pražského Jezulátka. Okamžitě jsme se pro tuto představu nadchli a naše nadšení nás neopustilo. Jaký to byl zvláštní pocit dojet si na svůj vlastní koncert tramvají . Doposud jsme byli zvyklí koncertovat buď v naší domovské Uhříněvsi nebo naopak mimo náš kraj, většinou na Vysočině. O to vzácnější zážitek to pro nás byl. V překrásném kostele Pražského Jezulátka už visely naše dvojjazyčné plakátky, cembalista Martin Šmíd ladil nástroj a my měli celý ten krásný chór jen pro sebe. Objevovali jsme prostory kostela a udělali si fotky v příjemné až meditační zahradě ve vnitrobloku , kam jsme měli možnost se před koncertem podívat. I když šlo o náš již třetí koncert s týmž programem , nervozitu jsme některé pociťovaly stejnou. Hlodaly nás otázky, zda si nás takto v centru Prahy přijde vůbec někdo poslechnout? A pochopitelně jsme chtěly, aby se nám koncert v takto výjimečném prostoru povedl....