Ženský pěvecký sbor AKORDUM oslaví desátou sezónu svého působení brilantní a velkolepou hudbou barokního mistra Antonia Vivaldiho. Na nedělním koncertě 26.5. zazní dvě z jeho vokálních duchovních skladeb.
Credo e moll
Program otevře kratší Credo e moll, jediná ryze sborová Vivaldiho skladba bez sólových partů, napsaná pro sirotčinec a známý hudební ústav Ospedalle della Pieta v Benátkách. Dílo určené původně smíšenému sboru upravil náš sbormistr Ondřej Kunovský pro čtyři ženské hlasy. Credo bývá součástí hudební mše a popisuje vyznání víry (credere = věřit).
sirotčinec Ospedale della Pietà, zdroj Wikipedia
Úderný, jednoduchý rytmus první věty (Credo in unum Deum) střídá pomalá druhá část s nečekanými harmoniemi (Et incarnatus est), která pozornému posluchači může připomínat začátek jiné Vivaldiho skladby, Magnificat.
Vrchol celého díla tvoří nádherná, ale závažná třetí věta (Crucifixus), kde oddělené basové tóny mohou vyvolávat představu těžké a namáhavé Ježíšovy chůze na Kalvárii či přímo přibíjení Ježíše ke kříži. Čtyři nezávislé sborové hlasy se představují postupně, jako svědci popisující dramatickou situaci z různých úhlů pohledu.
Závěrečná čtvrtá část je velkým návratem k úvodnímu tématu, které ovšem v kontextu dosud slyšeného může působit na posluchače jinak, než na začátku. Celá skladba končí tradiční efektní fugou.
Dixit Dominus
Dixit dominus, Davidův žalm 110, bývá čten při nešporách, nedělích a svátcích, a proto není divu, že pro svůj slavnostní charakter byl nespočetněkrát zhudebněn mnoha autory, za všechny jmenujme alespoň Monteverdiho, Händela, Scarlattiho, Zelenku či Mozarta.
Sám Vivaldi tyto verše zhudebnil během svého života dokonce třikrát, a to i ve stejné tónině! Ptáte se, jak je to možné? Vždyť opakovat sám sebe je chyba, kterou se od Beethovenových dob všichni skladatelé snaží vyhnout!
V 18. století totiž panovala úplně jiná hudební kultura: pouze malý zlomek skladeb vycházel tiskem, většina skladeb kolovala v ručních opisech a málokdo si tak mohl udělat ucelenou představu o autorově díle. Skladatelé neskládali proto, že je políbila Múza, ale proto, že se potřebovali uživit a psali téměř výhradně na objednávku. Skladba byla řemeslo. Každý objednavatel chtěl něco nového, zároveň ale u duchovních skladeb byl autor daleko více limitován textem, předepsanými časy, tradicí a zvyky.
Skladby psané na objednávku tak měly velmi krátký život. V tomto kontextu najdeme pro sebeopakování či půjčování od jiných autorů rozumné důvody: šetří se čas, pěkné nápady mohou žít aktivním prováděním o něco déle, i když obměňování repertoáru je nevyhnutelné.
Je těžké uvěřit, že do 50. let 20. století byla modernímu publiku tvorba Antonia Vivaldiho takřka neznámá. Hudba benátského autora, který byl za svého života evropskou celebritou, hudebníkem mezinárodního věhlasu s neskutečnou šíří záběru, po jeho smrti upadla nadlouho do zapomnění.
Většina jeho skladeb, které dnes patří k nejčastěji uváděnému světovému repertoáru, byla totiž považována za ztracenou. Situace se radikálně změnila až Drážďanským (1860) a Turínským (1926) objevem, kdy pouhou náhodou došlo k nálezu mnoha Vivaldiho manuskriptů v církevních archivech.
Příběh „Pražského“ Dixit Dominus D dur RV 595 je také téměř detektivní. Skladba byla objevena až v 60. letech 20. století v Praze, v archivu Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Rukopis je datován rokem 1738, skladba vznikla 1715-16 pro Ospedalle della Pietta a v souvislosti s dalšími dvěma Dixit je považována za nejranější zpracování. Do Prahy se manuskript dostal zřejmě díky hudebníku Baltazaru Knappovi, sekretáři šlechtice Štěpána Kinského, který konal několikaletou studijní cestu po Itálii a zpět do vlasti přivezl opisy mnoha skladeb italských autorů.
Skladbu pro smíšený sbor, sólisty a orchestr tvoří celkem jedenáct částí, kde se střídají sborové a sólové party. Slavnostní ráz podtrhuje part trubky a neobvyklé využití pěti sborových hlasů v první a poslední části. Posluchače může zaujmout strhující energické otevření (Dixit dominus) opakující ve zkrácené formě v předposlední větě (Sicut erat in principio), vynalézavé harmonie v meditativní druhé části (In terra pax), která může atmosférou připomínat druhou větu z Glorie.
Za povšimnutí stojí také čtvrtá část, kde se duet dvou sólových hlasů umně proplétá s doprovodem dvou violloncell. Pro sbor je velkou výzvou takřka koloraturní sedmá část (Judicabit in nationibus) a pětihlasá závěrečná fuga (Et in saecula saeculorum).