Nejen ku příležitosti závěru naší sezóny, ale hlavně nevyhnutelného bilancování desetiletého fungování sboru, vznikl tento rozhovor. Zeptaly jsme se Ondry, našeho sbormistra, na jeho začátky v Akordum, prvotní oťukávání i jeho tehdejší ambice.
Co se ti, Ondro, vybaví při pohledu na jednu z prvních fotek začínajícího sboru Akordum?
V první řadě jsem spočítal obličeje, které stále na zkouškách vídám. Jádro se nezapře. No a pak představa, jak to asi znělo tenkrát, v tomto obsazení, a jak nám to zní dnes, s tou dnešní partou. Takže bych to asi shrnul větou “trpělivost růže přináší.” A nejen růže!
Jaké byly tvoje dojmy z prvních zkoušek sboru? První cestu vlakem jsem nezvládl, přejel jsem do Kolovrat. Druhou taky, ne, ale již ne mou hloupostí, ale proto, že na hlaváku byla (údajně) bomba (což se pak ukázalo jako nejapný žert), tak jsem musel metrem na Háje. Takže opět pozdní příchod sbormistra. No a pak jsme to tak nějak postupně lepili, nikdo nevěděl, co bude dál, ale pomalu si to nějak sedalo.
Co ti dávalo působení v našem sboru dříve a co dnes? Proměnila se nějak tvoje role? Akordum pro mě vždy byla i skvělá parta. Ze začátku jsme se samozřejmě oťukávali, ale řekl bych, že se to ustálilo tak padesát na padesát - muzika / parta.
S jakými ambicemi jsi přijal nabídku převzít sbor?
S žádnými. Studoval jsem v tu dobu prvním rokem dirigování a přišla tato nabídka, takže nebyl moc prostor přemýšlet, byl jsem rád, že se na mě někdo s důvěrou obrátil.
Měl jsi někdy chuť se sbormistrováním skončit?
Obecně ano, s Akordum nikdy.
Během proslovu z koncertu v uhříněveském kostele, 14.5. 2023
V čem se jako sbor podle tebe lišíme od ostatních? Je něco, co nás charakterizuje?
Amatérské sbory většinou bývají dobré party, ale o té naší to platí několikanásobně, což mohu i z vlastní zkušenosti s jinými sbory potvrdit. Nerad bych to zakřikl, ale nikdy sboru nenastal nějaký lidský konflikt, vždy jsme dokázali všichni přiložit ruku k dílu, případně si i vzájemně pomoct, když v tom někdo třeba trochu plaval a podobně.
Myslím, že náš sbor má i poměrně jedinečnou barvu - vychází to z toho, že ze sboru nikdo “netrčí”, což je bohužel dost častý jev (a to i u profesionálů), vše se dokáže vzájemně propojit a výsledný zvuk je pak, po troše toho zkoušení, moc příjemný na poslech.
Když už jsme se dotkli rozdělení na amatérské sbory a ty profesionální, jaké hlavní rozdíly vnímáš v jejich vedení?
Člověk musí umět svou hudební představu nějak sdělit lidem, aby ji naplnili. A to platí jak u amatérů, tak profesionálů. Profesionálové to pochopí třeba jinými slovy, nebo někdy ani potřeba nejsou, dobrý dirigent si vystačí s rukama a minimem mluvení během zkoušek. A také samozřejmě doba nácviku. Profesionálové zvládnou věci za pár zkoušek, ale vše je právě časově dost omezené, s amatéry je třeba zkoušek několikanásobně více, což ale zase dává prostor pro větší pohodu. Koneckonců, od toho jsou to amatéři - lidé, kteří to dělají proto, že to mají rádi (z lat. amare - milovat).
Co se ti na fungování našeho sboru líbí?
Kromě zmíněného bych určitě rád vyzdvihl skvělou organizační práci členek sboru. Sám bych to všechno nezvládl. Prakticky každá ze sboristek má nějakou funkci, byť třeba i zdánlivě nepodstatnou, jako je přinést na koncert prodlužovačku, ale neodmyslitelnou. Protože například prodlužovačku bych já v hlavě už opravdu neudržel…
Každý koncert je něčím jedinečný, přesto vyvstává ti ve vzpomínkách nějaký konkrétní? Který byl pro tebe třeba v něčem zlomový.
Řekl bych, že tím předělem bylo Stabat Mater od Vaňhala. Rozečetli jsme to tehdy na soustředění na Třech studních a já jsem tehdy pochopil, že s tímhle sborem půjdou při dobré vůli ještě parádní věci!
Záznam z koncertu Stabat Mater, J.K.Vaňhal, 22.4. 2018
Co pro tebe byla zatím největší výzva během působení ve sboru?
Najít hranici toho, na co sbor stačí, a to jak v náročnosti repertoáru, tak v počtu zkoušek, který je potřeba k nácviku. Vždy se snažím vybírat nový repertoár tak, aby byl malinko nad úrovní sboru, a ten kousíček se pak dotáhne a hned jsme zase o krok dál. Vždy se to zvládlo. A zejména letošní jubilejní sezóna ukázala, že toho sbor dokáže opravdu hodně.
Kam až to podle tebe můžeme dotáhnout?
Rád bych, aby se o nás v Uhříněvsi všeobecně vědělo, aby lidé mohli říct: “Co máme v Uhříněvsi? Jo, je tam dobrej sbor. Rádi na něj chodíme.” A pak samozřejmě akce mimo Uhříněves, koncerty na hezkých místech s kvalitním repertoárem. To je něco, na co už máme, ale samozřejmě je vždy prostor pro zlepšení a kroky dál a dál.
Co bys sboru popřál do dalších let?
Aby fungoval tak, jak funguje doteď. Asi je zbytečné si přát něco konkrétního, myslím, že pokud zachováme dočasné fungování se vším všudy, včetně toho výše zmíněného “kousíčku” pro zlepšení se s každým koncertem, tak to bude to nejlepší, co mohu sboru popřát.
