Stejně tak, jako nikde v civilizovaném světě nenajdete místo, kde by byla naprostá tma, tak stěží najdete místo, kde by bylo naprosté ticho. Absence nežádoucích zvuků začíná být pro mnoho lidí hodnotou sama o sobě a důležitým faktorem, jímž hodnotí kvalitu svého života.
Tato úvaha je inspirována dvěma zážitky:
První zážitek: přijdu do kavárny zahrát na klavír u příležitosti slavnostní vernisáže výstavy fotografií, ale nikoho z personálu jaksi ani nenapadne vypnout rádio. Obsluha žádný hluk nevnímá a po upozornění je upřímně překvapená, že něco hraje.
Druhý zážitek: chci se setkat s přáteli a v klidu, nerušeně si s nimi popovídat. Najít ale podnik, ve kterém by nic nehrálo, je tvrdý oříšek. Mnohdy stačí poprosit obsluhu, většinou ji však tento požadavek zaskočí: "Vám to vadí??"
V úvodních hodinách hudební přípravky se s dětmi dostávám k cvičení "Posloucháme ticho". Je to průprava ke zvýšení koncentrace obecně i ke zvýšení sluchového soustředění. V normální situaci je totiž naším dominantním smyslem zrak. Věděli jste, že zrakem vnímáme až osmdesát procent veškerých informací? Děti leží v klidu na podložce se zavřenýma očima a poslouchají "ticho". Pak si o tom společně povídáme: "...ono to vlastně nebylo vůbec ticho!"...slyší hodiny, déšť, chodce a auta na ulici, ptačí zpěv, náš dech, kašlání etc.
Postupně docházíme společně k tomu, že ticho a zvuk jsou dvě spojené nádoby, které bez sebe nemohou existovat. Je to míra jednoho kontinua. Abychom zvuk vnímali, potřebujeme ticho a naopak. Stejně tak hudba využívá obojího: máme značky pro tóny (noty) a značky pro ticho (pomlky). Kdybychom nevnímali ticho, nedokážeme vnímat ani zvuk. Z protikladu tónů a pomlk tvoříme hudbu, ale i řeč.
Na jednom pólu je naprostá absence zvuku, na druhém totální přemíra zvuků - paradoxně ve výsledku na obou pólech neslyšíme nic. Frustrují nás obě situace: naprosté ticho vnímáme jako "nepřirozené", jsme zvyklí, že vždy "něco" slyšíme: vlastní tělesné projevy, zvuky věcí z našeho nejbližšího okolí, hlasy živé přírody. Absence jakéhokoliv zvuku navozuje tísnivý pocit, že něco není v pořádku. I druhá situace je tísnivá: naprostá přemíra zvuků nás ohlušuje, dezorientuje, zahlcuje naše smysly a znemožňuje komunikaci.
Oproti tomu "známé" zvuky mohou navodit pocit bezpečí a jistoty. Můžeme se například zaměřit na zvuky našeho domova. Charakteristické vrzání podlahy, bublání akvária…zkuste se zamyslet, jaké zvuky napoví vám, že jste opravdu doma?
Zvuky zkrátka patří k životu jako jeden ze základních životních projevů. Řečeno čapkovsky: všechno to mumlání, sípání, chrčení, kvičení, řvaní, bublání, tikání, vrzání, pískání, dunění, hraní, zpívání, brumlání, kašlání, frkání, fňukání, kvílení, vrčení, mňoukání, frkání, pípání, hudrání, funění, volání, smrkání, mluvení, hřmění, hýkání, šumění, křupání, škrundání, lomození, břinkání, bouchání, mlaskání, odbíjení, hulákání… patří k životu jako naše prostředky komunikace a orientace v prostředí. Záleží však na míře.
Na jedné straně tu již dávno máme zdravotní normy, které určují maximální výši hluku, a také vzrůstající počet občanskoprávních sporů ohledně hlukového znečištění týkající se většinou průmyslového, automobilového a leteckého provozu. Na druhé straně tu máme zvukový smog, o kterém se moc nemluví, a který většinou všichni pasivně přijímají: nekončící reklamy, vlezlé koledy v supermarketech, nonstop zapnutá rádia v restauracích...
Leckdo asi namítne, že zvukovou kulisu potřebuje, je na ni zvyklý a potřebuje ji ke koncentraci na učení, na práci. Samozřejmě, každý si ideální pracovní podmínky představuje jinak. Já patřím do skupiny lidí, kteří oceňují ticho, nebo řekněme-li přesněji určitou míru ticha. Ticho je pro mě hudbou nejkrásnější - hlavně od té doby, co mám děti a více se věnuji muzice.
Možná by bylo dobré se občas zamyslet se nad tím, kdy, co a jak posloucháme, zda to chceme poslouchat a zda to vůbec stojí za poslouchání. Třeba zní i něco, co v nepřehledném hluku vůbec neslyšíme… a nemluvíme také někdy sami zbytečně? Stojí to, co říkáme za poslouchání?
Lenka Mašindová
