Chrám Panny Marie Sněžné patří se svou výškou přes 30 metrů k nejvyšším sakrálním stavbám v Praze. Zpívat v takovém prostoru je opravdovým zážitkem, zvlášť při našem letošním a cappella repertoáru.
Měl to být závěrečný koncert sezóny. Nakonec jsme si ji vlastním nadšením o něco prodloužili – o tom ale někdy příště. Rádi objevujeme nová působiště a kdykoli dostaneme příležitost vystoupit na významném místě, dlouho neváháme. Vždy je ovšem potřeba zvážit náklady, které při našem současném repertoáru nejsou zásadní, protože zpíváme bez doprovodu nástrojů. Otazník visel i nad návštěvností: podaří se přilákat posluchače do kostela vzdáleného od naší uhříněveské fanouškovské základny?
Do tohoto „rizika“ jsme šli rádi. Zpívat u tak impozantního oltáře je totiž silný zážitek. Koncert nesl stejný název jako ten uhříněveský: Ozvěny tří epoch. Zahájili jsme italskými madrigaly A caso un giorno mi guidò la sorte (A. Gabrieli), následovala pravoslavná liturgie Dmytra Bortňanského a závěr patřil oblíbené Missa brevis Zdeňka Lukáše.
Zatímco v Uhříněvsi naše hlasy zněly kompaktně, zde jsme zůstali v rozpacích. Zvuk se zvláštně tříštil a bezprostředně po koncertě jsme měli smíšené pocity. Ty však rozptýlily reakce mnohých posluchačů i pořízená nahrávka. Že by genius loci vysoko v chrámové klenbě „přežvýkal“ naše drobné nepřesnosti a k posluchačům vrátil jen to nejharmoničtější? Nebo jsme na sebe byli jen příliš přísní?
S odstupem času – někteří možná už cestou ve vlaku – jsme si dokázali celý zážitek vychutnat a připustit, že rozhodně nešlo o žádnou tragédii. A po několika milých ohlasech už snad všichni věříme, že se koncert podařil a že jsme posluchačům opět zprostředkovali hluboký, niterný prožitek.
foto: Roman Rogner