Kostel na pražském Starém Městě, vánoční jarmark na vesnici a rybovka v kapli. Tolik hudebních podob měl náš advent. A jak je vidět, zpívání koled nemusí znamenat každoroční stereotyp. I sborové předvánoční období si můžeme udělat pokaždé jinačí.
Pokud je řeč o stereotypu, někoho by mohlo napadnout, že zpívání na Kolovratském jarmarku už takovou více než zažitou aktivitou musí být. Opak je ale pravdou. Minulý rok jsme si například vánoční jarmark zpestřili procházkou potulných hudebníků, o letošní zpestření se nám zase postaral náš Ondra, který bohužel nemohl dorazit. Museli jsme proto sáhnout do vlastních zdrojů a ze svých řad povolali Evu, která se své dočasné funkce skvěle zhostila.
A asi byl letošní jarmark rokem alternací, také pan starosta nemohl dorazit, místo něj tedy vánoční stromeček „rozsvěcela” paní místostarostka.
Odložme teplé svařáky a trdelníky. Nyní se přeneseme až do centra Prahy, kde jsme 10. prosince hostovali na akci pro organizaci Parkinson-Help. Po letech jsme oprášili nádherné dílo Petra Ebena Truvérskou mši. V doprovodu flétnistek jsme zahájili vánoční koncert v Kostele sv. Martina ve zdi. Poté následovalo pásmo koled a také dvě árie (takřka naší dvorní) sopranistky Jany Hozmanové.
Naštěstí se u tohoto koncertu potvrdilo pravidlo, čím horší generálka, tím lepší koncert…
A jsme zpět v domovské Uhříněvsi. Zde zakončujeme náš jubilejní rok tradiční Českou mší vánoční. V Husově kapli jsme 14. prosince opět zažili něco nepřenositelného. Taková atmosféra, která panuje během rybovky a při závěrečném Narodil se Kristus Pán, během celého roku prostě zažít nejde. Jestli je to tou všudypřítomnou sváteční náladou, dojatým publikem, velikostí orchestru, těžko říct. Jisté ale je, že i když rybovku zpíváme každý rok, pokaždé je to jedinečný koncert. (A také jedinečný gurmánský zážitek posléze v zákulisí.)
Po třech adventních koncertech nás už čekal obligátní vánoční večírek, který proběhl kde jinde než na půdě hostince U Boudů. Konečně jsme využili prostor naší zkušebny naplno a barový pult kuchyňky zaplnili cukrovím a dalšími pochutinami. Na poslední zkoušce roku jsme nezapomněli na Ondru, který si od nás rozbalil předčasný dárek, a to obraz malovaný maminkou jedné z našich členek - pohled na (nám velmi známé místo), Poutní kostel na Zelené hoře.
Tak jsme se prozpívali až na konec roku 2024. Děkujeme našim posluchačům a všem, kteří nás podporují. Sami sobě si potom přejeme spoustu dalších hudebních vzpomínek, bohatý repertoár a veselé historky ze zkoušek a soustředění.